jako vždy
když se mi všechny moje vnitřnosti smějí smíchem stovek prozíraných nocí,
do korun stromů a do světel nočních průvodců
tyčících se metry nad cestami
kterými v myšlenkách projíždím jako člověk co hledá
únik před úsvitem
který táhne lidi zpátky na zem silou
která víc než tělo
táhne k zemi duši
my dva jsme dohráli
naoko
tu hru plnou žolíků a blafů
plnou úskoků a lstí
kde u stolu plného es seděla láska a?
pokaždé když se otočím
okolo své osy jako měsíc na své cestě oblohou
kterých bylo mezitím nespočet
vidím jen to nejlepší
vždy vidím to nejlepší co jen to jde
zlý jazykové mi přejí konec idealistů
zatímco já se jen snažím aby ten všední den kdy kráčíme všíchni po stejných přechodech
byl plný zelených panáčků a vzducholodí a hloubokých myšlenek s tak prostými úmysly
že celý spěch a umělý smysl dnešního světa zní jako absurdní drama
a každé další dějství je blíž a blíž všemu co nedokážeme pochopit
když se otočím
nechci aby jste mi měli za zlé že se snažím zachránit
nechci květiny a slávu a děti s mým jménem
když se otočím
chci vidět jen za sklem zoologických výběhů nevinnost divokých šelem
tak okatou jak jen pochopení sama sebe může být
řekly mi to hvězdy a ty neblahé pocity tam někde odkud pramení ten smích
už tě neznám a ty neznáš mě
vlastně
nevím jestli jsme se někdy znali
známe se?
to jediné co nás spojovalo a já o tom ani nevěděl
to jediné po všech těch chaotických dnech strávených v náručí bezradnosti
to jediné co nás mohlo přivést zpátky
ty v ní nevěříš
a tak je to snadné
to je to jediné co už chci
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat